Plány…Jó, těch mám nakaždým prstu deset. Ale víte jaké to je, dělat si plány, když má člověk malé děti. Budu něžná a řeknu, že úsměvné.
V Rakousku je jedna nádherná hora. Tyčí se nad třema jezery, vede na ní několik turistických stezek a dokonce tam jede i speciální vláček. Jezdíme do jejího okolí už několik let a vždycky vyjdeme kousek, ale ještě nikdy jsem nebyla až úplně nahoře. Manžel si jí ale vyšlápl s kamarády, beze mě. Přiznám se, normálně nejsem žárlivá, ale ukázalo se, že jak jde o tůry, zážitky a HORY, žárlivá jsem. Šance vyjít nahoru pěšky, se nám s dvěma dětmi místo jednoho spíš zmenšila než naopak, a tak jsme se rozhodli jet nahoru vláčkem a dolů si to sešlápnout pěšky. Těšila jsem se jak malá holka. Konečně budu navrcholu! A za ten výhled pak zaplatím námahou cestou dolů, takže za mě celkem fajn varianta.
Vláček nás vyvezl nahoru. Už jen to jak pomalu a s námahou stoupal v neuvěřitelných úhlech vhůru byl zážitek. Stoupal a stoupal až vystoupal do mlhy, která by se dala krájet. Hm. „Vypadá to tu jako na Sněžce co?“ Tam jsem totiž taky byla jednou v životě. Užila jsem si výhled do dálky celých dvou metrů a šla zase dolů… No nic, cesta je cíl, jdeme sbírat zážitky cestou. Starší dítko stejně jen nechápe, co v té mlze děláme a stěžuje si, že je jí zima. Sešli jsme nejprudší část sestupu, v mlze, zimě, naštěstí obě děti usly v nosítkách a my se mohli soustředit na terén a ne na otázky „kdy už tam budem?“. Vyšli jsme z toho mraku, který se zasekl o vrcholek hory a ocitli se na slunci. Užívali jsme si nádhernou krajinu a náročný terén, když jsem se otočila a uviděla, že se mrak roztrhal a odešel a vrchol hory se koupe ve slunečních paprscích. A tak to mimochodem zůstalo po celou dobu naší dovolené. Přísahám, že jsem slyšela, jak se mi směje.
Miluju hory. Hory rozdávají pokoru po hrstech a náručích. Hory nás umí vyškolit i když si na nich postavíme jednokolejku. Hory jsou domovem krav, které se volně pasou, a když se rozhodnou, že si chtějí zblízka prohlídnout vašeho psa, zažijete opravdový Strach. Strach, který se najednou rozlije do každé vaší buňky a vy si jen říkáte „sakra, ty krávy by ze mě neměly cítit strach, přece, dýýýchéééééj.“. Hory vás odmění nepopsatelným pocitem, když se hecnete a vylezete na ně. Hory jsou pro mě důležitá součást psychohygieny, protože mi nastavují zcela jinou perspektivu. Jsem jim za to vděčná. No a samozřejmě je mi jasné, že tenhle příběh pro mě ještě nekončí a třeba si pro ten výhled vyšlápnu příští rok sama.
