Nejnovější epizodu podcastu – O cestování s Bárou kopeckou, najdete zde.
Na úvod, bych chtěla jen něco ujasnit. Nevím úplně kam to napsat, tak to napíšu sem, jo?
Ehm: Přijde mi, že v dnešní době, je takové vzrušení, kolem cestování, digitálního nomádství a podobně, až to skoro může vyvolávat tlaky na lidi, pro které to třeba úplně není. Nebo to pro ně není zrovna v tuto chvíli. Pak se taky třeba může stát, že se někdo cítí nedostatečně cool, protože ještě svoje 4 měsíční dítě nevzal na cestu kolem Evropy dodávkou. Tak prosím Vás. Jestli se tak cítíte, posílám Vám jedno velké objetí a chtěla bych tu veřejně říct, že cestování je prostě pro toho, kdo to chce v tu chvíli dělat, protože ho to vzrušuje, a protože když necestuje, tak ho, jak říkával můj táta: svěděj ruce. Nebo nohy? Nebo kufry? Svěděj ho kufry! to bude ono….
No nic. Chápeme se, že jo?
Já jsem z těch, co cestujou rádi. Baví mě plánování. A baví mě objevování. Většinou, když někam přijedu, mám cca třetí den krizi a nevím co tam dělám, jsem naštvaná a přešlá, ale vzhledem k tomu, že ten stav už důvěrně znám, netrápím se tím, protože vím, že další den ráno to bude lepší. Dřív jsem si myslela, že to znamená, že pro mě cestování vlastně není. Pak jsem jednou zaslechla, že duše necestuje tak rychle jako tělo a trochu jí trvá, než to tělo dostihne. Obvzvlášť, pokud jí tělo uletí Airbusem 800km rychlostí přes půl kontinentu. A tak je to „dobíhání“ trochu psychicky náročné. Nakonec jsem se rozhodla přestat se v tom šťourat a vyhodnotila jsem z toho všeho ultimátní závěr: je jak je a bude jak bude. A cestuju dál.
Na cestování s dítětem jsem se ohromně těšila. Přiznávám na rovinu, že nejdřív hlavně proto, že to prostě vypadá cool. Jenomže, pak jsme opravdu začali cestovat (poprvé asi s 8-mi měsíční dcerou) a já objevila úplně novej rozměr. Když jsme doma, objevuje dcera svět, kterej já velmi důvěrně znám a proto, je to pro mě tak trochu nuda. Jenže když jsme v úplně cizím městě, zemi, bytě, je pro ní všechno stejně tak nový jako pro mě. No fakt. Tak třeba v Praze, mě fakt nebaví stát a prohlížet si semafor, který ona vidí poprvé, ale já bych si ho klidně nemusela všímat. Ale postavte mě v Amsterdamu na ulici a já budu pobaveně zírat na dav cyklistů, kteří se obratně prohání křižovatkama a po mostech, třeba deset, patnáct minut. No problem.
Jako další věc, která mě baví na cestování s dítětem je utužování vztahu s manželem. Můžete jet na dovolenou s rodinou, a vyčerpaně na sebe se svou drahou polovičkou syčet na letišti, když stojíte ve frontě na půjčení vozidla, zatímco vaše hladové dítě leze po kufrech nějakému unaveně vypadajícímu turkovi. Ale to tu situaci asi nezlepší… Takže si prostě musíte říct: „Tobě je vedro, já mám hlad a to dítě je hladový a přestimulovaný. Jestli tu počkáš a vyřídíš to, já jí vezmu na sváču a přinesem ti něco k pití. Možná to pak všichni tři přežijeme. A i kufr toho turka to přežije.“ Jestli nás něco naučilo dobře spolupracovat a objektivně sdělovat naše potřeby, je to právě cestování. Přepneme do módu „fungující rodinná jednotka v cizím prostředí“ a staráme se o sebe navzájem, protože víme, že jedině tak, si to všichni užijeme. A jako bonus – tenhle mód nám pak vždycky chvíli zůstane i po návratu.
Ráda cestuju sama. Někdy dokonce vyloženě potřebuju jet na cestu sama. Ale cestování s rodinou přidalo do mého života nový rozměr. Proto jsem nesmírně ráda za podcast a web Báry Kopecké. Protože je tam spousta inspirace a tipů kam jet a jak si to cestování s dětmi ulehčit, protože ať je to jak je to, těch složitostí je na této dobrodružné cestě spousta.
Děkuju Vám za přízeň a mějte se krásně,
Anička