Vítejte na webu podcastu O rodičovství. Nejnovější epizodu, tu o domácím vzdělávání najdete zde.
Nedávno jsem si vzpomněla, že když mi bylo cca 13 let, doslechla jsem se, že známá známé vzdělává svoje děti doma. Moje jediná reference k domácímu vzdělávání tenkrát byl film „Jedna ruka netleská“ a posměšné úšklebky a prohlášení, které jsem pozorovala u dospělých. Pamatuju si, že jsem se nechala slyšet, že jsou to určitě nepřizpůsobiví blázni a víc jsem o tom nemluvila. Jenže už tenkrát mi to tak nějak vrtalo hlavou. Obzvlášť proto, že mně samotné se do školy fakt, FAKT nechtělo.
Tahle vzpomínka ke mně přišla hlavně proto, že se teď v tomto tématu docela vrtám. A tahle zkušenost krásně demonstruje, jak je jednoduché odsoudit věci o kterých nic nevíme. Jasně, že pro mě bylo jednoduché o té rodině říct, že jsou to blázni, když o nich nic nevím. Jak bylo jednoduché říct: „to přeci nemůže fungovat“, pokud nejsem seznámena s tím, jak to funguje.
Podcast „O rodičovství“ jsem začala publikovat hlavně proto, abych rodičům poskytla informace, na jejichž základu by mohli s klidným svědomím činit svá každodení i dlouhodobější rozhodnutí. Samozřejmě to ale nebyl jediný důvod. Dalším důvodem bylo například to, zkoumat další a další možnosti a způsoby. A svědectví, že fakt, že někdo dělá něco jinak neznamená, že to dělá špatně. Prostě to dělá jinak.
Myslím, že setkání s domácím vzděláváním je skvělá příležitost k tréninku nesouzení (je to slovo? je tak zvláštní, že souzení mi přijde jako běžné slovo, ale nesouzení zní prostě divně…). Kousnout se do jazyku, a nevyslovit to: „Ale dyť nebudou socializovaní….“, odbourat všechny ty představy, které se do hlavy nahrnou. A prostě jen s otevřenou hlavou poslouchat, co nám chce ten druhý říct a jakou má s daným tématem zkušenost.
Moje dcera se vzdělává doma. Ne…není ještě ani ve školkovém věku. Ještě nechápe, co znamená slovo učitel. Nechápe ani, co znamená školka, nebo škola. Přesto se učí čím dál tím lépe mluvit, počítá do tří, poznává barvy, zvířata, stromy, kytky. Pozná, když je někdo smutný, rozčilený, veselý a hlavně pozná, když je něco sranda (my tomu teda doma říkáme handa). Já jsem při tomto učícím procesu přítomna, ale rozhodně ho nijak systematicky nevedu. Až se občas trochu stydím (jestli sledujete můj instagram, určitě si pamatujete scénku s knoflíčky).
Myslím, že v debatě o vzdělávání (jakém koliv) si klademe špatné otázky: „Jak něco děti naučit? Jak je přimět se to naučit?“ Mně osobně by se moc líbilo, kdybychom si kladli spíš otázky tipu: „Jak dětem poskytnout dostatečný prostor pro jejich přirozenou zvědavost?“ nebo třeba „Jak jim odlehčit od zdánlivě důležitých povinností, aby měli dost síly a radosti na dělání toho, co je baví?“
A teď….Já si to sem nepíšu jen tak, pro vlastní supr čupr pocit. Pojďte si se mnou o tom popovídat, byla bych moc ráda, fakt. Jestli Vás tohle téma zajímá, nebo ve vás vyvolává emoce, nápady, otázky, odpovědi. Napište mi do komentářu, tady nebo na facebooku, instagramu, nebo na mail orodicovstvipodcast@gmail.com.
S láskou, Anička