Vítejte u dalšího příspěvku na webu podcastu o rodičovství. Nejnovější epizodu podcastu najdete zde
Pamatuju si, když se moje dcera poprvé přetočila na bříško. Dokonce to mám natočené, protože její úsilí, trvalo nesmírně dlouho a já bych si kromě přípravy telefonu snad stihla připravit i snídani. Tenkrát to zkoušela u nás v posteli, takže na měkké matraci to šlo celkem ztuha. Navíc na sobě měla látkovou plenku a přes vycpaný zadek to šlo snad ještě hůř.
Ale pak to dokázala. A bylo to! Snad nikdy nezapomenu na tu směsici překvapení a radosti, která se v tu ránu objevila na její tak soustředěné tváři. Tenkrát jsem si říkala, že se od ní tu vytrvalost můžu učit. Nevzdát to a pokoušet se o něco nemožného pořád a pořád, dokud to nemožné není.
Jakmile se to jednou naučila, už to pro ní byla běžná věc a přetáčela se ráda a často. Jenže… Jak mi často okolí říkalo, nekojila jsem jí mlékem, ale smetanou a tak se stalo, že ze dne na den (jak to tak bývá) neskutečně vyrostla a najednou už jí to přetáčení prostě nešlo. Přibylo materiálu, se kterým bylo nutné pracovat. Takže moment. Moje dítě se odnaučilo převalovat na bříško? To v tabulkách nepsali! Ve třech měsících se převalí a ve čtyřech už zase ne. Ohromě jí to tenkrát rozčílilo. Ale nevzdala se a brzy to zase zvládla.
V prvním roce, jsme se toho my všichni zvládli naučit víc, než kdykoliv jindy v životě během tak krátké doby. I proto, že je ten progres tak hezky vidět, máme možná potřebu ho hodně popisovat, porovnávat, přeměřovat.
,,On ještě neleze? To naše už si v tomhle věku dávno stoupala….“
,,Já ti nevím, ta naše malá ještě nesedí, kdy se posadil tvůj syn?“
A možná si pak tuhle mentalitu naše děti přenáší do dalších let. A možná si to neseme s sebou až do dospělosti. Možná se pak porovnáváme a místo toho, abychom měli radost z jedinečnosti a sbližovali se skrz obdivování našich rozdílů, si mezi sebe stavíme hráz porovnáváním, záviděním, přeměřováním.
Nikdy mi nebylo příjemné, když se mě ostatní snažili vtěsnat do tabulek. Nikdy jsem se tam nevešla a cítila jsem se kvůli tomu špatně. A tak dělám vše pro to, abych se kousla do jazyka vždycky, když mě napadne hodnotit a přeměřovat vývojové mety dětí v mém okolí.
Ať si rostou… Ať si rostou jak z vody, z mlíka, ze smetany… Ať si rostou jak dříví v lese…
Já si s radostí sednu a budu to pozorovat, pečlivě sledovat, jestli je ten růst v pořádku, jestli se náhodou neubírá nějakým jóóó špatným směrem, ale jinak budu tiše jako pěna, učit se té nezměrné kuráži se kterou to naše děti zvládají.
No a o tom, na co se soustředit a na co si dát pozor, už ale trochu více prakticky se můžete doslechnout v rozhovoru s fyzioterapeutkou Hankou Šurkovskou zde.
S láskou, Anička
