Mojí dceři jsou teprve dva roky a fous. Loni touhle dobou jsem si myslela, že je prostě ještě jenom malinká, a tak nerozumí všem těm složitým vztahům a dynamice společné hry s ostatními dětmi. A to byl přece ten důvod proč neustále poslouchám, co komu kdo vzal a kdo si s tím hrál první…
Jenomže letos je to tu znovu. Stejnou dobou. A já si tak přemýšlím, jestli to prostě jenom není tím, že je venku zima a na většinu společných her musíme zalézt někam dovnitř. A stejně jako já mám pocit, že se ty stěny dětských herniček tak nějak přibližují, cítí to asi i ona. Neříkám, že venku nikdy nedojde ke sporu. Ale vyčistit tam vzduch bývá tak nějak….jednodušší…
A teď: Máte to taky tak? Já totiž svojí domněnku zakládám na jediné zkušenosti – svojí a jediném dítěti – svojí dceři. Hehe…
No a teď tady měl být nějaký hezký, plynulý, vtipný oslí můstek k tomu, že v páté epizodě podcastu najdete moc hezký rozhovor se zakladatelkou lesní komunitní školy. Jenomže tu není, protože jsem si tento příspěvek odskočila napsat v půl jedenácté večer po dni proleželém v posteli. Konečně jsem si přiznala, že na mě něco leze. A tak jsem si lehla a doufám, že to zase odleze a já se budu moci zítra vrátit do lesa, kde načerpám sílu na práci na další epizodě (o psychomotorickém vývoji a máte se na co těšit, já se těším moc! ).
S láskou Anička.